| Michael Jeffrey Jordan |
Narozen | 17.únor 1963 v Brooklynu, stát New York |
Přezdívka | "Air Jordan" |
Výška | 198 cm |
Váha | 98Kg |
High School | Laney H.S. - Wilmington, NC |
Univerzita | Severní Carolina |
Draft | Draftován jako třetí v prvním kole 1984 Chicagem |
Ocenění | Šestkrát šampión NBA (1991-93, 1996-98) |
NBA MVP (1988, 1991, 1992, 1996, 1998) | |
Desetkrát v první pětce NBA (1987-93, 1996-98) | |
Obránce roku 1988 | |
Devětkrát v nejlepší obranné pětce NBA (1988-93, 1996-98) | |
Nováček roku 1985 | |
Čtrnáctkrát v All-Star, All-Star MVP (1988, 1996, 1998) | |
Dvojnásobný zlatý medailista z OH (1984, 1992) | |
Zařazen do síně slávy (1996) |
Michael Jeffrey Jordan se narodil manželům Jamesovi a Deloris Jordanovým 17. února 1963 jako čtvrté z pěti dětí. Michaelangelo, jak ho vtipně pojmenoval komentátor Ronald Lazenby, se narodil v Brooklynu, v New Yorku, ale už od jara 1963 žil s rodinou ve Wilmingtonu ve státě North Carolina, kde jeho otec pracoval jako elektrotechnik a matka byla zaměstnána v bance. Protože měl James Jordan ještě nemalý důchod po své dlouholeté službě v armádě (Air Force), rodina si rozhodně nežila špatně. Michaelův otec měl silný smysl pro pořádek, byl mechanicky velice zručný a své děti vedl ke sportu. Jednou z jeho zásad bylo, že člověk nesmí mrhat svým talentem a že musí vždy tvrdě pracovat. Hybnou silou v rodině však překvapivě byla matka Deloris, která do svých dětí vkládala nemalé naděje a dávala jim mnoha způsoby najevo, že čím více je jim dáváno, tím více bude od nich očekáváno. Snažila se jim vštípit, že je nesmí zlomit překážky či přechodné pocity úzkosti. Sama se kdysi vrátila se slzami z prvního ročníku školy, protože se jí stýskalo. "Má matka mě tehdy měla posadit na vlak a poslat zpátky," řekla po letech. "Neudělala to, což byla chyba, a já tu chybu chci napravit u svých vlastních dětí."
Michael jako chlapec nebyl tak zručný jako jeho otec či bratr Larry a podle vlastních slov byl nejlínější anebo přinejmenším nejšikovnější ve výmluvách, když šlo o práci v domě. James Jordan kdysi žertem prohlásil, že je štěstí, že se Michael.stal profesionálním sportovcem, protože byl příliš líný na jakoukoli jinou práci. Sám neustále něco kutil a při práci měl vždy vystrčený jazyk mezi zuby, což byl návyk, který sám pochytil od svého otce. Když o mnoho let později hrál Michael Jordan basketbal, při svých brilantních akcích vždy vyplazoval jazyk také. Tisíce mladých chlapců tedy teď hrají košíkovou s vyplazeným jazykem jen proto, že James Jordan kdysi při opravování auta vystrkoval jazyk mezi zuby.
Klíč k Michaelově až zuřivé soutěživosti zřejmě spočívá v rivalitě se starším bratrem Larrym. Larry byl obdivuhodně nadaný sportovec, měl sílu, talent, ctižádost, ale byl prostě příliš malý, než aby mohl ve sportu dosáhnout toho, co si jeho srdce, vůle a talent zasloužily. Bývalý kouč Chicaga Doug Collins vzpomíná: "Když jsem ho poprvé uviděl - toho malého, neuvěřitelně svalnatého mladíka se skvělým tělem, asi kolem 170 cm vysokého - pochopil jsem, odkud pochází ta Michaelova hnací síla." Clifton Pop Herring, který je oba trénoval na střední škole v Laney, kdysi řekl: "Kdyby měl Larry 190 cm místo 170, Michael by možná byl známý jako Larryho bratr a ne opačně." A Michael sám dodává: "Když mě vidíte hrát, vidíte Larryho."
Michael a Larry strávili nekonečné hodiny na plácku za domem a mladší Michael, který svého bratra vždy velmi miloval a obdivoval, sváděl s Larrym neustálé bitvy ve snaze dohnat silnějšího a staršího bratra. Larry dlouho dominoval, ale pak Michael během střední školy začal nečekaně růst - a vyrostl mnohem více než kdokoli z rodiny. Než k tomu však došlo, jeho talent se projevoval spíš v baseballu. Basketbal mu připadal spíše jako vzdálený sen, protože i když byl odjakživa výjimečně rychlý, centimetry mu chyběly a navíc byl hubený. Dokonce se jednu dobu věšel na hrazdu, aby své tělo trochu natáhl, ale to jistě nebylo příčinou jeho pozdějšího růstu.
Poprvé zasmečoval, když mu bylo čtrnáct a hrál za Wilmingtonskou D.C Virgo Junior High School. Vypíchl míč v obraně, předribloval půl hřiště a zasmečoval. "Bylo to takové dětské, jen jsem převalil míč do obroučky," vzpomíná Jordan. "Sám sebe jsem překvapil. Ostatní kluci to také dokázali, ale na můj věk a 177 cm výšky to nebylo jen tak něco. Byl jsem na to hrdý."
V té době prakticky každý den hrával basketbal se svým blízkým přítelem a spolužákem Harvestem Leroyem Smithem. Svůj vzrůst Jordan nahrazoval rychlostí a soutěživostí. "Trénovali jsme téměř denně," vzpomíná Smith, "a on vždycky musel vyhrát. Když jsme soutěžili a já jsem vyhrál, museli jsme hrát znovu, až dokud nevyhrál. Jinak jsme nemohli jít domů."
Toho roku měli oba na podzim nastoupit na střední školu Laney. Pop Herring, kouč školního týmu, je oba v létě pozval do basketbalového kempu, aby se pokusili dostat jako "sophomores"(obdoba druhého ročníku na našich školách) do týmu, přestože byli o dva nebo i tři roky mladší než ostatní hráči týmu, což v tomto věku znamená hodně. Smitha pozval, protože měřil téměř dva metry a Jordana, protože byl tak rychlý. Smithovi bylo docela jasné, kdo z nich dvou je lepší hráč - jednoznačně Michael, přestože byl mnohem menší. Když však nastal den, kdy byla uveřejněna soupiska týmu pro příští sezónu, jeho jméno tam bylo, ale Jordanovo ne.
Pro Michaela to byl nejhorší den jeho mladého života. Seznam byl podle abecedy, tak se podíval na jména od J a jeho tam nebylo. Znovu a znovu pročítal seznam a doufal, že se nějak přehlédl nebo že abeceda nebyla správně. Toho dne se vrátil domů sám, zavřel se do pokoje a probrečel celý den. Smith to dobře chápal, věděl, že v takových chvílích Michael nechce nikoho vidět.
O mnoho let později trenéři na Laney přiznali, že jejich rozhodnutí nebylo správné, zvláště když Michaeelovi nedali najevo, že jeho čas přijde a navíc do týmu vzali jeho blízkého přítele. Na druhou stranu jakoby se Jordanova soutěživost a touha po vítězství od té chvíle ještě zdvojnásobila, jako by se rozhodl, že se to již nikdy nesmí opakovat. Asistent kouče z Laney Fred Lynch později řekl: "Věděli jsme, že Michael je dobrý, ale chtěli jsme, aby víc hrál a mysleli jsme, že rezervní Uayvee junior varsity) tým je pro něj lepší." Jordan se toho roku stal snadno nejlepším hráčem jayvee týmu. Svou rychlostí zcela dominoval hře a byly zápasy, ve kterých nastřílel přes čtyřicet bodů. Byl tak dobrý, že předzápasy rezervního týmu se staly velice populární a celá škola chodila na utkání školního týmu dříve, jen aby mohla vidět Jordana. Jeho úžasného zápalu pro hru si všimli i trenéři. Ron Coley: "Když jsem ho viděl poprvé, neměl jsem ponětí, kdo Michael Jordan je. Pomáhal jsem koučovat školní družstvo Laney a když jsme přijeli do Goldsboro na zápas proti našemu velkému rivalovi, vešel jsem do tělocvičny a tam právě končil předzápas rezervního týmu. Devět hráčů na hřišti jen postávalo, ale byl tam jeden chlapec, který do hry dával celé srdce. Hrál tak, že mě napadlo, že jeho tým prohrává o jediný bod a do konce jsou asi tak dvě minuty. Tak jsem se podíval na tabuli. Do konce nezbývala ani minuta a jeho tým prohrávalo dvacet bodů. Byl to Michael a já jsem rychle zjistil, že takový je vždycky. "
Během doby od vyřazení z týmu až do začátku svého juniorského (tedy předposledního) ročníku na střední škole Jordan vyrostlo více než deset centimetrů. Rychlost měl odjakživa a nyní byl silnější a dokázal smečovat. Střední škola Laney měla najednou velice dobrý basketbalový tým a jeho vycházející hvězdou byl Michael Jordan. Velice tvrdě pracoval na tréninku a dokonce občas tlačil na trenéry, aby byli na jeho spoluhráče přísnější. Sám však na sobě pracoval ze všech nejvíce, o čemž svědčí slova atletického trenéra Rubyho Sutona: "Nikdy nechtěl v ničem prohrát. To měl vrozené. Normálně chodím do školy mezi sedmou a půl osmou ráno. Michael býval ve škole ještě dříve než já. Pokaždé, když jsem vešel a otevřel ty dveře, uslyšel jsem basketbalový míč. Na podzim, v zimě, v létě. Většinou jsem ho musel z tělocvičny vyhnat." Na druhou stranu při hře byl velice nesobecký a trenéři dokonce intervenovali i u Michaelova otce, aby mu domluvil, že musí více střílet. Během Jordanova juniorského ročníku dosáhla Laney bilance 13 vítězství a 10 porážek a v posledním seniorském ročníku dokonce 19:4 a jen nešťastné klopýtnutí v regionálním playoff ji připravilo o účast v celostátním finále.
Hadry
(filip, 21. 7. 2008 14:40)